wéman
- verb [ weak ]
-
Ða gesetednessa ðe tó hálgum mægenum wǽmaþ
- Lchdm. iii. 440, 24.
-
Hine mon georne wéme ðæt hé wununge healde
suadeatur ut stet
- R. Ben. 109, 22.
-
Ðæt wé tó ǽlcan rihte ús sylfe wenian and wéman
- Wulfst. 266, 6.
-
Hwǽr ic findan meahte ðone ðe mec fréfran wolde, wéman(wenian?q. v.) mid wynnum
- Exon. Th. 288, 10 ;
- Wand. 29.
-
Ða teolunga ðe hine fram Gode wémaþ
- Homl. Th. ii. 288, 24.
-
Hí (devils) duguðe beswícaþ and on teosu tyhtaþ tilra dǽda, wémaþon willan, ðæt hý sécen frófre tó feóndum
- Exon. Th. 362, 11 ;
- Wal. 35.
Bosworth, Joseph. “wéman.” In An Anglo-Saxon Dictionary Online, edited by Thomas Northcote Toller, Christ Sean, and Ondřej Tichy. Prague: Faculty of Arts, Charles University, 2014. https://bosworthtoller.com/35049.
Checked: 1