wǽdlian
- verb [ weak ]
- 
                  Ic wǽdlige egeo, - Ælfc. Gr. 26, 2; Zup. 154, 15.
 
- 
                  Hé wédlaþ egebit, - Kent. Gl. 835.
 
- 
                  Se ðe wédlat qui indiget, 333.
- 
                  Ða welegan wǽdledon (wéðladon, Ps. Surt.) and eodon biddende divites eguerunt, - Ps. Th. 33, 10.
 
- 
                  Beóð welige hwílwendlíce, ðæt gé écelíce wǽdlion, - Homl. Th. i. 64, 16.
 
- 
                  Ðá wurdon hí dreórige on móde, ðæt hí wǽdligende on ánum wáclícum wǽfelse férdon, 62, 28. I a. to be in want of something, to lack, not to have enough :-- Leádes ða men wǽdliaþ, and goldes genihtsumiaþ plumbo egent, auro habundant, - Nar. 31, 4.
 
- 
                  Weðliende hláf egens panem, - Ps. Surt. 36, 25.
 
- 
                  Se ðe sæt and wǽdlode qui sedebat et mendicabat, - Jn. Skt. 9, 8.
 
- 
                  Mé sceamaþ ðæt ic wǽdlige mendicare erubesco, - Lk. Skt. 16, 3.
 
- 
                  Hí wǽdlian (wéðlien, Ps. Surt.) mendicent, - Ps. Spl. 108, 9.
 
- 
                  Sum blind man sæt wið ðæne weg wǽdligende ( mendicans ),- Lk. Skt. 18, 35; Wǽdliende, Blickl. Homl. 17, 31, 34.
 
- 
                  Hé wédlat mendicabit, - Kent. Gl. 731.
 
Bosworth, Joseph. “wǽdlian.” In An Anglo-Saxon Dictionary Online, edited by Thomas Northcote Toller, Christ Sean, and Ondřej Tichy. Prague: Faculty of Arts, Charles University, 2014. https://bosworthtoller.com/34234.
Checked: 0