wilwan
- verb [ weak ]
-
Ic áwende oððe wylewige (wylwige, v. l.)
uoluo
,- Ælfc. Gr. 28 ;
- Zup. 177, 9 .
-
Hé wylede ðone stán fram ðære byrgenne duru,
- Blickl. Homl. 157, 8 .
-
Hé wylode hine sylfne on ðam þornum and netelum,
- Homl. Th. ii. 156, 28 .
-
Hé hét wilian tó ðam scræfe micele weorcstánas
praecepit: 'Volvite saxa ingentia ad os speluncae,'
- Jos. 10, 18 .
-
Hé hí swá nacode hét wylian on ðam fýre.
- Homl. Skt. i. 8, 170 .
-
Sibb áflýmð saca, anda tógædre wilaþ hí
pax effugat discordias, inuidia copulat eas
,- Scint. II, 8 .
-
Hé hine sylfne betweox ðises andweardan middangeardes (wǽlum?) weólc and welode
inter fluctuantis saeculi gurgites jactaretur
,- Guthl. 2 ;
- Gdwin. 14, 14 .
-
Byð wylyd ealswá middangeardes boga.
- Lchdm. iii. 82, 18 .
Bosworth, Joseph. “wilwan.” In An Anglo-Saxon Dictionary Online, edited by Thomas Northcote Toller, Christ Sean, and Ondřej Tichy. Prague: Faculty of Arts, Charles University, 2014. https://bosworthtoller.com/35825.
Checked: 1